4/ DAŇOVÉ ZMĚNY V ROCE 2007 V OBLASTI PLNĚNÍ POSKYTOVANÝCH ZAMĚSTNAVATELEM ZAMĚSTNANCŮM

   Změny v daňovém režimu plnění poskytovaných zaměstnavatelem zaměstnancům s účinností od 1.1.2007 přinesla novela zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), přijatá zákonem 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb.). Součástí tohoto doprovodného zákona je též dílčí novela zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů (část čtyřicátá druhá, čl.¨XLII) a dále zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Tyto novely reagují na nový zákoník práce a relativně otevírají široký prostor pro daňovou uznatelnost celé škály různých plnění v oblasti péče o zaměstnance.

   Novelou se v § 6 a souvisejících paragrafech ZDP dále upravil nebo zpřesnil daňový režim následujících plnění:

• cestovních náhrad, které nově upravuje zákoník práce (zákon č. 119/1992 Sb., o
• cestovních náhradách je od 1.1.2007 zrušen),
• pracovní obuvi a ochranných nápojů,
• nealkoholických nápojů poskytovaných na pracovišti,
• sjednávání finančních paušálů a
• cenově zvýhodněného stravování.

• CESTOVNÍ NÁHRADY V SOUVISLOSTI S VÝKONEM ZÁVISLÉ ČINNOSTI

   Nová úprava cestovních náhrad je od 1. 1. 2007 součástí zákoníku práce a ke stejnému datu se ruší zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Proto při její aplikaci je třeba nově vycházet z odlišností v novém zákoníku práce pro tuto oblast stanovenými, zejména z principu „co není zakázáno, je dovoleno“, a také z principu tzv. „minimálního sociálního standardu“, tedy práva (nároku), které musí obdržet za daných podmínek každý zaměstnanec bez ohledu na to, u jakého zaměstnavatele je zaměstnán. Speciální vyjádření této zásady pro oblast cestovních náhrad je obsaženo v § 151 zákoníku práce.

   Nová úprava cestovních náhrad poskytovaných zaměstnancům zaměstnavatelem v souvislosti s výkonem práce je uvedena v části sedmé zákoníku práce (§ 151 až 189) a je dělena na hlavy:

• Hlava I obsahuje obecná ustanovení o náhradách poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s výkonem a hlava IV je společná pro všechny zaměstnavatele.
• Hlava II - obsahuje pravidla pro poskytnutí cestovních náhrad zaměstnanci zaměstnavatele, který není státem, územním samosprávným celkem, příspěvkovou organizací, státním fondem nebo školskou právnickou osobu (je určena pro tzv. soukromou sféru) a další nebo vyšší náhrady může takový zaměstnavatel poskytnout, ale dle § 156 odst. 3 ZP se za cestovní náhrady považují i v této sféře pouze ty, které byly poskytnuty v souladu s ust. § 152 ZP (výdaje, které vzniknou zaměstnanci při pracovní cestě, cestě mimo pravidelné pracoviště, cestě v souvislosti s mimořádným výkonem práce, přeložení, přijetí do zaměstnání a výkonu práce v zahraničí).
• Hlava III - obsahuje pravidla pro poskytnutí cestovních náhrad zaměstnanci zaměstnavatele, který je státem, územním samosprávným celkem, příspěvkovou organizací, státním fondem nebo školskou právnickou osobou (je určena pro tzv. tátní sféru) a jiné nebo vyšší náhrady nesmí takový zaměstnavatel poskytovat dle § 173 ZP; a to je také důvod pro to, že jsou pro tyto zaměstnavatele výslovně upraveny i podmínky a výše tzv. fakultativních náhrad (např. kapesné při zahraniční pracovní cestě, nebo náhrady při přeložení a při přijetí zaměstnance do pracovního poměru).

   Z uvedeného je zřejmé, že nový zákoník práce obsahuje samostatnou úpravu cestovních náhrad pro zaměstnance v tzv. podnikatelské (soukromé) sféře a samostatnou úpravu pro zaměstnance v tzv. státní sféře. Výše cestovních náhrad v novém zákoníku práce pro zaměstnance zaměstnavatele v tzv. podnikatelské sféře není ale limitována horní hranicí, jako tomu bylo podle dosavadní právní úpravy provedené zákonem č.¨119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Zákoník práce nově v této sféře stanoví pouze minimální limity a při poskytování dalších a vyšších náhrad tak můžou vycházet tito zaměstnavatelé ze zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ (limitovány a omezeny jsou pouze náhrady ve státní sféře).    Pro zachování dosavadního daňového režimu (vyloučení z předmětu daně u zaměstnanců) se proto v novele ZDP vycházelo z nové úpravy stanovené pro tzv. státní sféru (kde náleží cestovní náhrady, které tvoří tzv. „sociální standard“), tj. za nadlimitní se od roku 2007 považují v tzv. podnikatelské sféře ty cestovní náhrady, které tuto úpravu překračují.

   A) Cestovní náhrady u zaměstnanců

   V novelizovaném ust. § 6 odst. 7 písm. a) ZDP se s účinností od 1. ledna 2007 stanovilo, že za příjmy ze závislé činnosti se nepovažují a předmětem daně u zaměstnance nejsou

• náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem závislé činnosti do výše stanovené nebo umožněné zvláštním právním předpisem pro zaměstnance zaměstnavatele, který je státem, územním samosprávným celkem, státním fondem, příspěvkovou organizací, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů nebo školskou právnickou osobou zřízenou podle školského zákona (dále jen "do výše stanovené zvláštním předpisem"),
• jakož i hodnota bezplatného stravování (jídla) poskytovaná zaměstnavatelem na pracovních cestách.
• Jiné a vyšší náhrady, než stanoví tento zvláštní právní předpis, jsou zdanitelným příjmem zaměstnance podle ů 6 odst.1 ZDP.
• Současně se v tomto ustanovení pro cestovní náhrady stanovené nebo umožněné v tzv. státní sféře zavedla pro daňové účely legislativní zkratka „do výše stanovené zvláštním předpisem“.

   To znamená, že náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem závislé činnosti nejsou u zaměstnance v tzv. podnikatelské sféře předmětem daně v rozsahu (do výše stanovené nebo umožněné), v jaké jsou stanovené pro tzv. státní sféru (v části sedmé, hlavě třetí ZP), tj. jsou vyloučeny z předmětu daně ve stejném rozsahu u obou skupin zaměstnanců. To znamená, že v obou sférách nejsou u zaměstnance předmětem daně ani některé fakultativní náhrady upravené v hlavě III pro státní sféru, např. kapesné při zahraniční pracovní cestě, náhrady při přijetí a přeložení a předmětem daně nejsou ani paušalizované cestovní náhrady dle ust. § 182 zákoníku práce.

   V obou sférách je upravena také míra krácení stravného, bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto bezplatně jídlo (stravování), které má charakter snídaně, oběda nebo večeře (nikoliv tedy pouhého občerstvení) a na které zaměstnanec finančně nepřispívá (skutečnou míru krácení však musí zaměstnavatel zaměstnanci oznámit stanovenou formou předem, jinak nemůže krácení provést).

   Cestovní náhrady nad stanovené limity (jiné a vyšší náhrady, než jsou stanoveny pro tzv. státní sféru) podléhají u zaměstnance zdanění a zahrnují se také do vyměřovacích základů pro pojistné na sociální zabezpečení a všeobecné zdravotní pojištění.

   Příklad č. 1: Zaměstnavatel v podnikatelské sféře určí zaměstnanci před vysláním zaměstnance na tuzemskou pracovní cestu v délce 5 až 12 hodin stravné ve výši 100 Kč.

   B) Cestovní náhrady u zaměstnavatelů jako daňový výdaj

   V ust. § 24 odst. 2 písm.¨zh) ZDP jsou v rámci nové právní úpravy prohlášeny u zaměstnavatele za daňově uznatelné náhrady cestovních výdajů poskytované zaměstnancům v souvislosti s výkonem závislé činnosti „do výše stanovené zvláštním právním předpisem“, s odvolávkou na část sedmou, hlavu třetí zákoníku práce. Vzhledem k odvolávce pod čarou je zřejmé, že snahou bylo omezit daňovou uznatelnost cestovních náhrad v tzv. podnikatelské sféře také rozsahem cestovních náhrad stanovených pro tzv. státní sféru, což se ale nepodařilo (není zde uvedeno „do výše stanovené zvláštním předpisem“, ale „do výše stanovené zvláštním právním předpisem“ a odvolávka pod čarou nemá normotvorný charakter).    Protože zvláštním právním předpisem je zákoník práce a ten umožňuje v tzv. podnikatelské sféře poskytovat i další a vyšší náhrady, než jsou vymezeny pro státní sféru (podle principu, co není zakázáno, je dovoleno), je možné i tyto tzv. nadlimitní cestovní náhrady považovat od 1. 1. 2007 v tzv. podnikatelské sféře za daňově uznatelné výdaje (náklady). To znamená, že daňově uznatelné budou také např. i náhrady při přijetí a přeložení podle § 177 zákoníku práce a další tzv. nadlimitní náhrady. Nová situace ale odpovídá novým podmínkám nastaveným v ZDP, protože tzv. nadlimitní cestovní náhrady v podnikatelské sféře poskytované např. podle kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu, pracovní nebo jiné smlouvy, musí být u zaměstnanců řádně zdaněny a musí z nich být také zaplaceno pojistné (není tedy důvod, proč by za této situace měly být daňově neuznatelné).

• PRACOVNÍ OBUV A OCHRANNÉ NÁPOJE

   A) Pracovní obuv a ochranné nápoje u zaměstnance
S účinností od 1. 1. 2007 se v § 6 odst. 7 písm. b) ZDP upřesnilo, že mezi příjmy, které nejsou u zaměstnance předmětem daně, patří též

• hodnota pracovní obuvi (jako součást osobních ochranných pracovních prostředků),
• hodnota ochranných nápojů, a
• v obou případech za podmínky, že zmíněná plnění jsou poskytována v rozsahu stanoveném zvláštním předpisem.

   Zvláštním právním předpisem je nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čistících a dezinfekčních prostředků a nařízení vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zaměstnanců při práci.

   Plnění poskytnutá nad rozsah vymezený těmito zvláštními předpisy
   -  se u zaměstnance posoudí jako zdanitelným příjem ze závislé činnosti, který bude vstupovat také do vyměřovacích základů pro pojistné, a
   -  u zaměstnavatele budou tato nadlimitní plnění daňově neuznatelná dle § 25 odst. 1 písm. j) ZDP (půjde o výdaje nad limity stanovené zvláštními právními předpisy a tato nadlimitní plnění nemůžou být poskytována jako zaměstnanecké výhody v novém režimu § 24 odst.2 písm.j) bod 5 ZDP).

   Předmětem daně není nadále dle cit. ustanovení hodnota osobních ochranných pracovních prostředků a hodnota mycích, dezinfekčních a ochranných prostředků poskytovaných podle zvláštního předpisu, včetně nákladů na udržování osobních ochranných pracovních prostředků, hodnota stejnokrojů a za stanovených podmínek ani hodnota pracovního (jednotného) oblečení určeného zaměstnavatelem pro výkon zaměstnání (viz nový pokyn MF č. D - 300), včetně příspěvků na jejich udržování.

   B) Ochranné nápoje z pohledu zaměstnavatele
   S účinností od 1.1.2007 se v ust. § 24 odst. 2 písm. j) bod 1 ZDP upřesnilo, že pro zaměstnavatele jsou daňově uznatelné také výdaje na pořízení ochranných nápojů, ale rovněž jen v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy, s odkazem na nařízení vlády č. 178/2001 Sb. (obdobně jsou také omezené daňové výdaje např. na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a na hygienické vybavení pracovišť). Za nadlimitní se budou považovat ty ochranné nápoje, které tuto úpravu překračují, tj. u zaměstnance pak půjde o zdanitelné příjmy ze závislé činnosti, ze kterých musí být zaplaceno pojistné a pro zaměstnavatele budou takové výdaje (nad limity) daňově neuznatelné dle ust. § 25 odst. 1 písm. j) ZDP (taková nadlimitní plnění nelze poskytovat v novém režimu tzv. zaměstnaneckých práv dle ust. § 24 odst.2 písm. j) bod 5 ZDP).

• C) Právní úprava pro poskytování ochranných nápojů

   Podle § 104 nového zákoníku práce je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnancům ochranné nápoje bezplatně jen na pracovištích s nevyhovujícími mikroklimatickými podmínkami, v rozsahu a za podmínek stanovených prováděcím právním předpisem.

   Ochranné nápoje se poskytovaly do roku 2001 jen v tzv. “horkých provozech” podle zastaralé Směrnice č. j. HE-340.2 z 6. 12. 1963, o poskytování ochranných nápojů při práci v horkých provozech. Zátěže z klimatického tepla v letním období, např. u řidičů, zemědělců, pokrývačů apod., nebyly upraveny žádnými zvláštními právními předpisy. S účinností od 6. června 2001 podmínky pro poskytování tzv. ochranných nápojů upravuje nařízení vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zaměstnanců při práci. Kromě tzv. “horkých provozů” je zde upraveno i poskytování ochranných nápojů na venkovních pracovištích a při obsluze venkovních strojů včetně dopravních prostředků, jejichž kabiny nejsou vybaveny účinným klimatizačním zařízením, jestliže teplota vzduchu na pracovním místě po dobu přesahující polovinu směny se rovná nebo je vyšší než 28 °C (jedná se o vliv pracovního prostředí, které škodlivě působí na pracovní proces, nikoliv o působení vnějších povětrnostních vlivů, jako. velká horka, podmínky zhoršené vlivem letních veder např v kancelářích apod.).
   Ochranné nápoje se poskytují od r. 2001 též zaměstnancům v tzv. “chladných provozech” (pracoviště zpravidla otevřená, kde průměrná denní teplota je nižší než - 4 °C a jde-li o práce za ztížených okolností, jestliže zaměstnanec na takových pracovištích pracuje nejméně polovinu pracovní směny).

• NEALKOHOLICKÉ NÁPOJE NA PRACOVIŠTI

   S účinností od 1.1.2007 se v § 6 odst. 9 písm. c) ZDP novelou upřesnilo, že u zaměstnance je osvobozena od daně z příjmů hodnota nealkoholických nápojů poskytovaných jako nepeněžní plnění ("in natura") ke spotřebě přímo na pracovišti jen za podmínky, že tyto nápoje budou poskytovány zaměstnavatelem ze sociálního fondu, nebo ze zisku (příjmu) po jeho zdanění, anebo na vrub výdajů (nákladů), které nejsou výdaji (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů.

  Peněžní příspěvek na nealkoholické nápoje (na jejich nákup) se jako dosud posoudí jako zdanitelný příjem zaměstnance.

   Pokud by ale obě výše zmíněná plnění od roku 2007 poskytoval zaměstnavatel v souladu s novelizovaným zněním ust. § 24 odst. 2 písm. j) bod 5 ZDP jako sjednaný zaměstnanecký benefit, půjde u zaměstnanců o příjem, který bude podléhat zdanění a který bude také vstupovat do vyměřovacích základů pro zákonné pojistné, ale za stanovených podmínek by je zaměstnavatel mohl hradit z daňově uznatelných výdajů (nákladů).

• PITNÁ VODA NA PRACOVIŠTI

   Podle § 101 a 102 nového ZP je zaměstnavatel povinen zajistit, aby pracovní podmínky na pracovišti z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, odpovídaly bezpečnostním požadavkům a hygienickým limitům na pracovní prostředí a náklady s tím spojené nesmějí být přenášeny na zaměstnance. Podrobnosti pak stanoví prováděcí právní předpisy. Jde zejména o nařízení vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, ve znění pozdějších přepisů. V ustanovení § 28 cit. nařízení je mimo jiné také stanoveno, že objekty určené pro pracovní činnost musí být zásobeny pitnou vodou, a to v množství postačujícím pro krytí potřeby pití zaměstnanců a zajištění první pomoci.    Na pracovištích s rizikem infekce nebo na nichž se pracuje s látkami, které mohou poškodit zdraví zaměstnanců, musí být navíc přímo na pracovišti zajištěna tekoucí pitná voda a na pracovištích se žíravinami musí zaměstnavatel zajistit na pracovištích i možnost vyplachování oka pitnou vodou, atd. Z uvedeného plyne, že příznivé podmínky pro výkon práce odpovídající zákonným požadavkům z hlediska bezpečnosti, hygieny a ochrany zdraví při práci (včetně pitné vody na pracovišti) je povinen zajistit podle zvláštních právních předpisů zaměstnavatel a výdaje s tím spojené (včetně úhrady nákladů za pitnou vodu) vynakládá zaměstnavatel ve svém vlastním zájmu, tj. jeho zaměstnanci z toho nemají žádný osobní prospěch. Proto tyto výdaje zaměstnavatele nemůžou být na straně zaměstnanců kvalifikovány jako příjem, který je u nich předmětem daně podle § 6 ZDP (jako jejich mzda). V této souvislosti je vhodné poznamenat, že zákon také výslovně neupravuje daňovou uznatelnost výdajů (nákladů) zaměstnavatele vynaložených na vytápění, osvětlení a klimatizaci pracovišť apod. a současně jejich vymezení jako příjmů, které nejsou na straně zaměstnance předmětem daně, protože v uvedených případech stejně jako při zajištění pitné vody, se jedná o zákonné povinnosti zaměstnavatele.

   Z výše uvedeného plyne, že:

• Sjednání finančních paušálů

   Podmínky, za kterých může zaměstnavatel namísto pravidelně opakujících se náhrad skutečných výdajů [v případech uvedených v ust. § 6 odst. 7 pod písm. b) až d) ZDP] poskytovat zaměstnancům peněžní paušální částku (tzv. finanční paušály), aniž by jí musel u zaměstnance zdaňovat, jsou stanoveny v ust. § 6 odst. 8 ZDP:

   Novelou se s účinností od 1.1.2007 v tomto ustanovení jen upřesnilo, že výši takového paušálu lze sjednat nově také v pracovní nebo jiné smlouvě (v souladu s novým zákoníkem práce), tj. nejen jako dosud v kolektivní smlouvě, popřípadě stanovit ve vnitřním předpise zaměstnavatele. Při stanovení výše paušální náhrady musí zaměstnavatel ale nadále vycházet z kalkulace skutečně vynaložených výdajů a tyto kalkulace je nutné vždy přepočítat, dojde-li ke změně podmínek, za nichž byl paušál stanoven. U paušálu za použití vlastního nářadí, zařízení a předmětů, které zaměstnanec používá se souhlasem zaměstnavatele při výkonu práce, je výše paušální náhrady v ZDP pro účely vyloučení z předmětu daně u zaměstnance jako dosud, limitována výší odpisů srovnatelného hmotného majetku při rovnoměrném odpisování v dalších letech.

   Tzv. nadlimitní paušály, které by např. nebyly podloženy prokazatelnou kalkulací, či vymezeny v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu zaměstnavatele a nebo alespoň sjednány v pracovní nebo jiné smlouvě apod., by se u zaměstnance posoudily jako zdanitelný příjem ze závislé činnosti a na straně zaměstnavatele by byly nedaňovým výdajem (nelze je poskytovat ani od 1.1.2007 jako sjednaný zaměstnanecký benefit).

• STRAVOVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ

   Podle nového ust. § 236 zákoníku práce stejně jako dosud, zaměstnavatel nemá povinnost poskytovat stravování zaměstnancům, může je však poskytovat, pokud tak bylo dohodnuto v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu. Dle nového zákoníku práce umožnit stravování může též od 1.1.2007 zaměstnavatel

• nejen zaměstnancům, ale i
• bývalým zaměstnancům, kteří u něj pracovali do odchodu do starobního nebo invalidního důchodu, a nebo
• zaměstnancům po dobu čerpání jejich dovolené nebo po dobu jejich dočasné pracovní neschopnosti.

   A) Hodnota stravování u zaměstnanců
Podle platného znění ust. § 6 odst. 9 písm. b) ZDP je u zaměstnance osvobozena od daně z příjmů

   Za nepeněžní plnění (formu stravování zajišťovaného prostřednictvím jiných subjektů) je možné považovat také poskytnutí poukázek na stravování (stravenek), které můžou zaměstnanci využít ve vybraných provozovnách veřejného stravování. Při poskytování stravování v obou výše uvedených případech není podstatné, jakou část z uhrazené hodnoty stravy (jídla) může zaměstnavatel zahrnout do daňově uznatelných nákladů (výdajů), jakou část financuje např. ze zisku resp. z jiných zdrojů a jakou část hradí zaměstnanec ze svého.

        Daňové osvobození se dle platného znění cit. ust. rovněž vztahuje

• na bývalé zaměstnance (důchodce), jelikož i poplatníci s příjmy plynoucími „v souvislosti s dřívějším výkonem závislé činnosti nebo funkce“ jsou prohlášeni pro daňové účely za zaměstnance v ust. § 6 odst. 1 písm. d) a odst. 2 ZDP a
• na zaměstnance po dobu čerpání jejich dovolené nebo po dobu jejich dočasné pracovní neschopnosti, protože poskytnutí cenově zvýhodněného stravování u nich představuje příjem, který jim plyne v souvislosti s výkonem (resp. s dřívějším výkonem) závislé činnosti.

   B) Daňová uznatelnost závodního stravování u zaměstnavatelů

   V ust. § 24 odst. 2 písm. j) bod 4 ZDP jsou u zaměstnavatele za daňově uznatelné výdaje (náklady) označeny:

   Novelou byla v ZDP s účinností od 1.1.2007 ve výše cit. ustanovení vhodněji nastavena daňová uznatelnost „příspěvku na stravování“ (v případě výše uvedeném pod bodem 2), tj. kdy zaměstnavatel neposkytuje stravování ve vlastním zařízení:

   Z uvedeného je zřejmé, že od roku 2007:

• jsou výdaje (náklady) vynaložené na provoz vlastního stravovacího zařízení (provoz vlastní závodní kuchyně s jídelnou) pro zaměstnavatele daňově uznatelné ve stejném rozsahu jako dosud, tzn. i když se zde budou stravovat např. bývalí zaměstnanci (důchodci), nebo zaměstnanci o dovolené a po dobu nemoci, protože výše provozních nákladů (např. spotřeba energie, údržba, odpisy, atd.) tím není nijak ovlivněna,
• kdežto příspěvky na stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů, půjde-li např. o smluvně zajištěné stravování v zařízení jiného provozovatele, v provozovnách veřejného stravování na základě stravenek apod., jsou daňově uznatelné jen u zaměstnanců, kteří jsou přítomni v práci během směny minimálně 3 hodiny. To znamená, že nemůžou být daňově uznatelné u důchodců (bývalých zaměstnanců), rovněž ani u zaměstnanců po dobu jejich dovolené nebo po dobu nemoci a daňově uznatelný není ani příspěvek na stravování zaměstnance, kterému vznikl během směny nárok na „stravné“, tj. byl-li během směny vyslán na pracovní cestu.

   V této souvislosti je třeba poznamenat, že směnou se podle § 78 odst. 1 písm. c) ZP rozumí část týdenní pracovní doby bez práce přesčas a pracovní dobou se rozumí doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce [§ 78 odst. 1 písm. a) ZP] a dle judikatury ESD (Evropského soudního dvora) je pracovní pohotovost na pracovišti pracovní dobou, tj. je součástí směny.

C) Stravování zaměstnance vyslaného během směny na pracovní cestu

   Bude-li zaměstnanec vyslán v průběhu směny na pracovní cestu, je nově důležité, zda v průběhu směny uběhne celá doba rozhodná pro vznik nároku na stravné (zda pracovní cesta během směny trvá alespoň 5 hodin). Bude-li např. zaměstnanec s pracovní dobou od 6,30 do 15 hodin vyslán na pracovní cestu v 9 hodin, vzniká mu ve 14 hodin nárok na stravné při pracovní cestě v délce 5 až 12 hodin, tzn. že zaměstnavatel nemůže v tento den na něj uplatnit daňové uznatelný příspěvek na závodní stravování. Bude-li ale zaměstnanec vyslán např. na pracovní cestu až ve 13 hodin, pak mu nárok na stravné při pracovní cestě v průběhu směny nevzniká, takže zaměstnavatel může na něj uplatnit v tento den též daňově zvýhodněný příspěvek na závodní stravování.

   Katarína Dobešová              

   NAŠE POZNÁMKA: z výše uvedeného textu jednoznačně vyplývá, že pro zdaňovací období roku 2007 již neplatí bod 20. k § 24 odst. 2 uvedený v Pokynu MF D-300. Podle tohoto bodu se mohl jako daňový výdaj uplatnit příspěvek na stravování u zaměstnance, který neodpracoval celou směnu z některého z těchto důvodů:
- důležité osobní překážky v práci
- překážky v práci v obecném zájmu
- překážek na straně zaměstnavatele
- čerpání náhradního volna
- účasti na školení za účelem prohloubení kvalifikace.
Daňově uznatelný příspěvek se naopak nemohl uplatnit u zaměstnance, který neodpracoval celou směnu z důvodu čerpání dovolené po část dne.
Od 1. 1. 2007 je daňová uznatelnost vázána pouze na splnění podmínky, aby byl zaměstnanec přítomen v práci alespoň 3 hodiny ze své směny. Zde již není rozhodné z jakého důvodu je zaměstnanec nepřítomen. Pokyn MF D - 300, k problematice daňové uznatelnosti poskytování stravenek při neodpracování celé směny, tímto pozbyl pro rok 2007 účinnosti!