5/ POSKYTOVÁNÍ CESTOVNÍCH NÁHRAD V PŘÍPADĚ ONEMOCNĚNÍ ZAMĚSTNANCE NA PRACOVNÍ CESTĚ

   V případě vyslání zaměstnance na pracovní cestu může dojít k situaci, že zaměstnanec onemocní a nemůže nadále plnit své úkoly. V této souvislosti se objevují nejčastěji tyto dotazy: Na jaké náhrady má v těchto případech zaměstnanec nárok? Jedná se vůbec ještě o pracovní cestu? Může se pracovní cesta přerušit?
   Tato situace bude aktuální zejména při déle trvajících pracovní cestách. Zásadně platí, že pracovní cesta končí až návratem zaměstnance do místa pobytu. Pokud zaměstnanec na pracovní cestě onemocní, nelze tuto cestu automaticky ukončit nebo přerušit. Tzn., že i po dobu nemoci má zaměstnanec nárok na všechny náhrady podle zákona o cestovních náhradách.
   V případě onemocnění by se ale zaměstnanec měl v nejbližší možné době vrátit, jestliže to dovolí jeho zdravotní stav a jestliže je to z hlediska zaměstnavatele hospodárné.
Nárok na stravné by zanikl pouze v případě, že by byl zaměstnanec hospitalizován v nemocnici, kde by měl zajištěno celodenní stravování.

   Příklady:
1) Zaměstnanec na dvouměsíční pracovní cestě v USA onemocněl chřipkou, která trvala 10 dnů. Jelikož by bylo z hlediska zaměstnavatele neekonomické požadovat po zaměstnanci, aby se vrátil z této pracovní cesty, náleží mu i po dobu nemoci stravné i ostatní náhrady (prokázané výdaje za ubytování, jízdní výdaje za cestu k lékaři apod.).

2) Zaměstnanec byl vyslán na sedmidenní pracovní cestu ze Zlína do Liberce. Jel vlastním vozidlem a při vjezdu do Liberce měl dopravní nehodu, kterou nezavinil. Zaměstnanec byl převezen do nemocnice s podezřením na vnitřní zranění. Zde byl po dvou dnech propuštěn do domácího ošetřování a vrátil se vlakem do Zlína. V tomto případě mu pracovní cesta končí až příjezdem do Zlína a má nárok na cestovní náhrady dle zákona. Výjimkou bude stravné za dny, ve kterých byl hospitalizován v nemocnici.