·
NOVÉ NÁLEŽITOSTI MZDOVÉHO LISTU OD ROKU 2015 A 2016
Podle § 38j ZDP musí být od roku 2015 na mzdovém listu u
poplatníka, který je daňovým nerezidentem, uveden datum narození, číslo a
typ dokladu prokazujícího jeho totožnost a kód státu, který tento doklad vydal,
dále nově i identifikace pro daňové účely ve státu daňové rezidence a kód státu,
jehož je daňovým rezidentem (daňové identifikační číslo u jednotlivých zemí
naleznete na internetové adrese https://ec.europa.eu/taxation_customs/tin/tinByCountry.html).
Na mzdovém listě za rok 2015 musí být uvedeny také údaje o výpočtu daně a
provedeném ročním zúčtování záloh a daňového zvýhodnění za rok 2014.
(Naše poznámka: údaje o výpočtu daně a provedeném roční zúčtování by bylo možno
na mzdovém listě roku 2015 uvádět i za rok 2015. Vzhledem k archivační době
mzdových listů, která je 30 let by byl údaj o ročním zúčtování kdykoliv
k dispozici.)
Od roku 2016 již není povinností uvádět částky pojistného sražené
nebo uhrazené na důchodové spoření, neboť toto důchodové spoření bylo
s účinností od 1. 1. 2016 zrušeno zákonem 376/2015 Sb. o ukončení důchodového
spoření.
·
VÝPOČET ÚROKU OBVYKLÉHO PŘI BEZÚROČNÝCH ZÁPŮJČKÁCH
V případě bezúročných zápůjček (dříve půjček) bylo s účinnosti od
roku 2015 zákonem č. 247/2014 Sb. zrušeno ustanovení § 3 odst. 4 písm. j) ZDP,
podle kterého nebyl v roce 2014 předmětem daně z příjmů majetkový prospěch u
bezúročné zápůjčky, výpůjčky a výprosy. U zaměstnance je od roku 2015 v § 6
odst. 9 písm. v) ZDP od daně z příjmů ze závislé činnosti osvobozen příjem od
téhož zaměstnavatele plynoucí v podobě majetkového prospěchu při bezúročné
zápůjčce až do úhrnné výše jistin 300 000 Kč z těchto zápůjček. Tzn., že
majetkový prospěch plynoucí zaměstnanci z bezúročných zápůjček ve výši obvyklého
úroku se vypočte pro účely zdanění jen z jistiny přesahující stanovený limit 300
000 Kč. V Pokynu GFŘ se pro tyto účely mj. uvádí, že úrokem obvyklým se rozumí
úrok, který je v době sjednání zápůjčky obvykle používán peněžními ústavy v
místě při poskytování obdobných produktů (úvěrů) veřejnosti. Dále že výpočet
tohoto majetkového prospěchu stačí pro účely zdanění provést nejméně jedenkrát
za zdaňovací období, a to nejpozději při zúčtování mzdy za prosinec.
Problém ale vzniká za okolností, že jsou zaměstnanci poskytnuté dvě
nebo i více zápůjček zcela odlišného charakteru. Například jedna zápůjčka je na
bydlení (nesplacený zůstatek 100 000 Kč), kde je obvyklý úrok u peněžních ústavů
4 % a druhá zápůjčka na koupi auta (nesplacený zůstatek 300.000 Kč), kde je
obvyklý úrok u spotřebitelských úvěrů na trhu 7 %, tedy podstatně vyšší, než je
tomu u úvěrů na bydlení. Řešením v daném případě je úročit jistinu průměrným
úrokem, ale vypočítat tento průměr nikoliv jako aritmetický, ale jako vážený.
Příklad: výpočet
sazby pro výpočet úroku v případě dvou rozdílně úročených bezúročných zápůjček
za pomoci váženého průměru:
Zápůjčka na bydlení:
zůstatek 100 000 Kč a úrok obvyklý 4 %
Zápůjčka na auto:
zůstatek 300 000 Kč a úrok obvyklý 7 %
Výpočet váženého
průměru = (100.000 x 4 + 300.000 x 7) : (100.000 + 300.000) = 6,25 %
Sazbou 6,25 % se pak spočítá úrok obvyklý z úhrnu zůstatků
nesplacených zápůjček přesahujících stanovený limit 300.000 Kč, tedy z jistiny
400.000 Kč mínus 300.000 Kč (osvobozeno) = 100.000 Kč a později pak vždy mínus
příslušná splátka.
·
URČENÍ DAŇOVÉ REZIDENCE POPLATNÍKA
Poplatníci jsou v ZDP rozděleni podle rozsahu své daňové povinnosti
do dvou skupin na daňové rezidenty ČR a daňové nerezidenty. Daňový rezident ČR
má celosvětovou (neomezenou) daňovou povinnost, tzn., že dani podléhají v ČR jak
jeho příjmy dosahované na našem území, tak i příjmy, které mají zdroj v
zahraničí. Daňový nerezident ČR má omezenou daňovou povinnost a u nás podléhají
zdanění jen jeho příjmy, které mají zdroj na našem území.
Daňová rezidence v českém zákoně o daních z příjmů
Daňovým rezidentem ČR je podle § 2 odst. 2 ZDP fyzická osoba, která
splňuje alespoň jednu ze dvou podmínek, tj.
která má na území ČR bydliště anebo
se zde obvykle zdržuje.
Bydlištěm na území ČR se rozumí místo, kde má poplatník stálý byt
za okolností, z nichž lze usuzovat na jeho úmysl trvale se v tomto bytě
zdržovat.
Osobou obvykle se zdržující na území ČR se rozumí osoba pobývající
zde alespoň po dobu 183 dní v příslušném kalendářním roce, a to souvisle nebo v
několika časových obdobích (takto lze ale postupovat jen u poplatníka z
bezesmluvního státu). Pro určení rezidentství z hlediska délky pobytu se do
počtu dní započítává každá i započatá část dne pobytu, tj. i den příjezdu nebo
odjezdu a každý den strávený v ČR, včetně sobot, nedělí, státních a jiných
svátků, prázdnin a dovolených.
Daňový nerezident ČR je v ZDP vymezen negativně - jako osoba, která
nemá na území ČR bydliště a ani se na území ČR obvykle nezdržuje (tj. v
kalendářním roce se zde zdržuje méně než 183 dnů) a zároveň má příjmy ze zdrojů
na území ČR. V případě daňového nerezidenta musí být splněny obě podmínky
současně. Za daňového nerezidenta ČR se považuje ale i osoba, která splňuje
pouze jednu ze dvou podmínek daňového rezidentství v ČR stanovenou v ZDP (např.
dobu pobytu), jestliže je podle kritérií příslušné mezinárodní daňové smlouvy
považována za daňového rezidenta druhého smluvního státu (např. podle smlouvy je
rozhodující středisko životních zájmů).
Zákonným opatřením Senátu č. 344/2013 Sb. byly v § 2 ZDP počínaje
1.1.2014 zavedeny legislativní zkratky – „daňový rezident ČR“ a „daňový
nerezident“.
Změna daňového domicilu v průběhu zdaňovacího období
Bydliště lze v průběhu kalendářního roku změnit z jednoho státu do
druhého, proto může nastat situace, kdy po část zdaňovacího období je fyzická
osoba daňovým rezidentem jednoho státu a v další části je rezidentem druhého
státu. ZDP neřeší otázku změny daňové rezidence v průběhu zdaňovacího období a
postup je upraven v Pokynu GFŘ D – 22. Je zde stanoveno, že:
a) dojde-li u poplatníka ke změně v rozsahu daňové povinnosti vůči
České republice v průběhu zdaňovacího období v důsledku změny bydliště, posuzuje
se jeho statut za příslušné části roku samostatně,
b) a v případě vzniku neomezené daňové povinnosti v ČR v důsledku
skutečnosti, že se zde poplatník obvykle zdržuje, uplatní se tento statut pro
celé zdaňovací období.
Daňová rezidence v mezinárodních smlouvách
Základním kritériem pro určení daňové rezidence podle tuzemského
ZDP je u fyzické osoby bydliště nebo pobyt přesahující kvalifikovanou dobu.
Zásady pro vymezení daňové rezidence jsou obdobně upraveny i v daňových zákonech
jiných států. Může se proto stát, že určitá osoba splňuje kritéria daňové
rezidence podle českého ZDP, ale zároveň je považována za daňového rezidenta i v
jiném státě. V tomto případě se jedná o osobu s dvojí daňovou rezidencí (je
rezidentem v obou státech). Znamenalo by to, že taková osoba by musela v obou
státech přiznat své celosvětové příjmy a prakticky platit daň ve dvou státech.
Proto mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění pro tyto případy stanoví
postup, jak určit rezidentství jen v jednom státě, a to v článku “Rezident”
(příp. “Daňový domicil”). To znamená, že stane-li se zahraniční osoba daňovým
rezidentem v České republice např. z titulu délky pobytu na našem území a
zároveň bude daňovým rezidentem i v jiném smluvním státě, a to z důvodu splnění
jiného kritéria v daňovém předpise druhého smluvního státu (obvykle z titulu
svého bydliště), pro stanovení daňové rezidence poplatníka se použijí kritéria
stanovená v příslušné mezinárodní daňové smlouvě (která je nadřazená českému
ZDP). Poplatník ze smluvního státu totiž nemůže platit daň ze svých
celosvětových příjmů v obou smluvních státech.
Pravidla řešící dvojí rezidenci ve smlouvách se používají v určitém
pořadí (tj. jak jsou v příslušné mezinárodní smlouvě uvedeny) a při určování
rezidence poplatníka (fyzické osoby) sledují obvykle následující linii:
Pro postavení osoby a určení její rezidence v jednom ze smluvních
států je zásadní existence stálého bytu.
Stálým bytem se rozumí byt, který je poplatníkovi kdykoliv k
dispozici podle jeho potřeby, ať již vlastní či pronajatý. Tento byt může být
poplatníkem pronajat jiné osobě formou, která umožňuje podle potřeby poplatníka
obnovení jeho užívání poplatníkem bez prodlevy. Úmysl poplatníka zdržovat se
trvale ve stálém bytě se posuzuje vzhledem k okolnostem jeho osobního a
rodinného stavu, tj. žije-li v něm rovněž např. s manželkou, dětmi, rodiči, či
zda byt je využíván v návaznosti na jeho ekonomické aktivity (podnikání,
zaměstnání apod.).
Má-li osoba stálý byt v obou smluvních státech, bude považována
za rezidenta toho státu, k němuž má užší osobní a společenské vztahy (tzv.
středisko životních zájmů, např. rodiče, manželku, děti, konto v bance, kde je
vykonáváno zaměstnání a někdy i charakter tohoto zaměstnání apod.).
Jestliže nemůže být určen stát, v němž má osoba středisko
životních zájmů (nelze toto kritérium využít), bude považována za rezidenta toho
smluvního státu, ve kterém se obvykle zdržuje (rozhoduje délka pobytu).
Jestliže se obvykle zdržuje v obou smluvních státech, bude
považována za rezidenta toho státu, jehož je státním příslušníkem.
Jestliže je osoba státním příslušníkem v obou smluvních státech
nebo v žádném z nich, musí být její postavení upraveno dohodou příslušných úřadů
obou smluvních států.
Příklad: Občan Slovenské republiky s povolením k pobytu v ČR je zaměstnancem
české firmy a před dvěma lety si pronajal v ČR byt.
a) Trvalé bydliště (stálý byt) má však stále ve SR, ale jeho rodina se již
přestěhovala za ním do ČR, jeho děti zde chodí do školy, manželka si v ČR našla
zaměstnání apod. Poplatník má sice bydliště (stálý byt s úmyslem se v něm trvale
zdržovat) v obou státech, pro stanovení jeho daňové rezidence bude ale
rozhodující, že středisko životních zájmů se přesunulo do ČR – zaměstnanec se
stane daňovým rezidentem ČR (s povinností platit daně v ČR ze svých
celosvětových příjmů). Pro potřeby zaměstnavatele (plátce daně) je vhodné, aby
poplatník předložil přímý důkaz, že má daňový domicil v ČR, tj. potvrzení o
daňovém domicilu vystavené v ČR místně příslušným správcem daně. V tomto případě
může uplatnit daňové zvýhodnění již měsíčně v prohlášení u svého zaměstnavatele.
b) Trvalé bydliště (stálý byt) má tento poplatník stále ve SR a jeho manželka a
děti rovněž nadále žijí ve SR. I když má tento poplatník „bydliště“ (stálý byt s
úmyslem se zde zdržovat v obou státech), pro stanovení jeho daňové rezidence
bude rozhodující určení státu, ve kterém má středisko životních zájmů. Jelikož
pracuje u nás, vzniká dojem, že užší hospodářské vztahy má k naší republice. V
ČR ovšem pobývá zatím pouze z důvodu zaměstnání (jeho rodina zůstala na
Slovensku), proto je považován v souladu s mezinárodní daňovou smlouvou
uzavřenou mezi oběma státy nadále za rezidenta SR. Tzn., že v ČR podléhají
zdanění pouze jeho příjmy, které mají zdroj na území ČR (tj. tomto případě ze
zaměstnání vykonávaného pro českého zaměstnavatele na území ČR) a celosvětovou
daňovou povinnost si poplatník vypořádá ve SR. V tomto případě může daňové
zvýhodnění na děti uplatnit jen v DAP a jen za předpokladu, že doloží potvrzení
slovenského finančního úřadu o výši jeho příjmů na Slovensku a tím prokáže, že
90 % celosvětových příjmů je z ČR.
Potvrzení o daňovém domicilu
Postavení poplatníka
jednoznačně deklaruje doklad „Potvrzení o daňovém domicilu“ (tiskopis MF č. 25
5232 MFin 5232). Jedná se o potvrzení daňového úřadu příslušného státu, že
dotyčná osoba je v daném zdaňovacím období (příp. po jeho část) daňovým
rezidentem tohoto státu. Potvrzení o daňovém domicilu, tj. že poplatník je
rezidentem v České republice, vystaví v ČR místně příslušný finanční úřad na
žádost poplatníka a po zaplacení správního poplatku. Poplatník (zahraniční
osoba) bude ale muset za tímto účelem předložit správci daně důkazy, ze kterých
vyplývá, že podmínky českého daňového rezidentství naplnil. Toto potvrzení
finanční úřady vystavují k datu nebo za zdaňovací období, které již uplynulo.
Potvrzení o tom, že poplatník podmínky české rezidence nesplňuje, správce daně v
ČR ale vystavit nemůže (tj. v případě, že poplatník splňuje podmínky daňové
rezidence v jiném státě). Obdobná potvrzení vydávají i daňové úřady v jiných
zemích.
